Vlkodlaci
Pověsti o vlkodlacích, mýtických tvorech se schopností přeměny z člověka na vlka a z vlka na člověka, jsou snad jedněmi z nejrozšířenějších pověstí světa, které se v různých obměnách vyskytují všude tam, kde lidstvo sdílelo svůj životní prostor s jednou z nejdokonalejších šelem planety, s vlkem...
Vzhled a chování vlkodlaka:
Vlkodlaka rozlišíte od "normálního" člověka na první pohled. Jedná se o tvora porostlého po celém těle vyjma obličeje a dlaní hustou tmavě šedou až černou srstí, jeho prsty na nohou i rukou jsou zakončeny ostrými drápy a nepřirozeně dlouhé a špičaté jsou také jeho zuby. Pohybuje se převážně po zadních končetinách, pokud však potřebuje vyvinout vyšší rychlost, dokáže vykonávat specifický pohyb po všech čtyřech, který ze všeho nejvíce připomíná "skákavý" běh medvěda.
Co se chování týče, vlkodlaka zajímá jediné - zabíjet. Vydrží velmi dlouho bez jídla a pití, jakmile se mu však naskytne příležitost, zaútočí s nevídanou brutalitou na vše, co se hýbe a co je pro něj dosažitelné. Ano, nezapomínejme, že vlkodlak je v základu stále člověk a zachovává si jisté prvky lidského uvažování. Nevrhne se proto do předem ztraceného boje, nýbrž dokáže svou situaci velmi přesně zhodnotit. Avšak vzhledem k tomu, že disponuje fyzickou silou, o níž se může jakémukoliv člověku nechat jen zdát a ze zásahu běžnou kulkou (i vícenásobného) si nic nedělá, resp. reaguje podrážděně - okamžitým rozsápáním útočníka, se do situace, kdy by na svou kořist nestačil, prakticky nedostává. Své oběti požírá, pokud je však již nasycen, pouze je roztrhá a nechá ležet na místě, kde je zabil.
Vlkodlaka pochopitelně nenajdeme nikde v blízkosti lidské civilizace. Jedinec, který se stal vlkodlakem, se zpravidla ještě v raném stádiu své fyzické proměny odebere do neobydlených a těžko přístupných oblastí, zejména horských. Zde žije povětšinou ve skalním či jeskynním úkrytu, z nějž vyráží na lov.
